Březen 2014

Pro těch pár okamžiků, ať trvají vteřinu nebo desetiletí...

15. března 2014 v 2:33 | The eternal sattva |  Everyday life an ordinary Sattva
Letmá romantická pusa uprostřed sešeřelého parku.

Pevné objetí kolem ramenou, při příšerném depresivním záchvatu pláče.

Nadrženecká osahávačka pod stolem v hospodě, kolem kterého sedí parta deseti lidí.

Vločky na řasách.

Neslušná masáž ve stanu, uprostřed stanového městečka na festivalu.

Převracení rámečku s fotkou jeho přítelkyně.

Nejadrenalinovější sex na střeše školy s tím nejméně adrenalinovým chlapcem na světě.

Slovo "Nierob" vypuštěné do vzduchu beze smyslu, na den svatého Valentýna, přítel doma a má hlava v klíně jiného.

Litr vína, světla ohňostroje a hlava která neposlouchá, i když ví, že by měla jít prostě spát.

Dlouhé čekání na pusu a horké ruce pokládající mě do ledových peřin v opuštěném domě.


10 chlapů, v některém případě ještě kluků, kteří protkali můj život
na pár minut nebo let
Jedna ještě tak trochu dětská romantická platonická láska
Jedno zoufalé přátelství
Jeden čistě sexuální vztah
a několik náhodných setkání
Tři vážné vztahy
Dva podvedení muži a dvě podvedené holky
Dvě noci, kterých opravdu lituji a tisíce těch, kterých nezalituji nikdy v životě
Dvě mrtvé duše, které už se na tenhle svět nevrátí
Jeden osudový "první"
Miliony emocí
Stovky slz i úsměvů
Trocha naděje i bolesti

a nakonec ten pocit, že by možná bylo fain konečně najít někoho, kvůli komu to bude stát za to... Nevzdat to, snažit se, vydržet, poprat se s tím a hlavně sama se sebou.

Každý má vysněný ideál. Vysoký, štíhlý, černovlasý, muzikant, umělec, intelektuál, cestovatel, sečtělý, ...
Nakonec na tom možná ale vůbec nezáleží. Nakonec možná obyčejná šedá myš ani nemůže chtít mít vedle sebe někoho takového, protože by si připadala méněcená, hloupá a netalentovaná. Nakonec možná stačí najít někoho úplně obyčejného a udělat ho šťastným. I když je úplně jiný než vy. I když není dokonalý a jedinečný.

Pevně doufám, že to třeba tentokrát vyjde. I když mě občas štve. I když ten vztah není tak plný energie, tak strašně emočně nabitý, jako když mi bylo 16. I když je to v tomhle věku už prostě jiné.
Ale pak přijde jedna obyčejná chvíle, stejná jako tisíc chvil předtím, ale přesto úplně jiná. A vy ležíte ve tři ráno naproti sobě, koukáte si do očí a tak nějak víte, že teď už nemůžete jen tak couvnout. Že právě teď se tady něco děje. A že srdce nebije tak divoce bezdůvodně...


Vztahy jsou zvláštní věc. Ve vteřině se může všechno změnit. Jediným slovem můžete zahodit roky, jako fouknutím shodit domeček z karet. A ty opatrné kroky nahoru jsou dřina. Někomu to za to stát nemusí, ale mně rozhodně ano :)

Nezahazuju tohle všechno za hlavu. Protože "Pan Pravý" není jen jeden. Pan Pravý je přesně ten, koho v té či oné době potřebujete mít vedle sebe. Protože on se mění i vy se měníte, nastane čas, kdy třeba už tím pravým nebude... A pro mě minimálně polovina těch chlapů v tu chvíli tím panem pravým byla. Nebyl to vždycky vztah, ale přineslo mi to vžycky přesně to co jsem potřebovala. Ať to bylo sebevědomí, opora nebo jen sex. Vždycky to přišlo ve správnou dobu. A teď jsem zase jiná. A zase, pro změnu, po tom chaosu předtím, potřebuju být prostě jen zamilovaná.
Koukat mu do očí, nemluvit a cítit jeho ruce na tvářích, ve vlasech, a vědět, že pro teď, pro těchhle pár okamžiků, ať už trvají vteřinu nebo desetiletí, to má stejně :) ♥


Možná je čas se posunout dál

1. března 2014 v 16:02 | The eternal sattva |  Everyday life an ordinary Sattva
Brno se probozí. Už se těším na jaro, vždycky si znova tohle město zamiluju, když rozkvete, zezelená. To je tak jediné pozitivum. Situace na bytě se otočila o milion stupňů. Ta tam je ta hromada přátelství, kaleb, her, společných akcí a plánů. Právě jsme došli do stádia "Každý sám za sebe." Hádky, ignorace, nespolečenskost, ... už ani nepamatuju kdy jsme spolu něco naposledy podnikali. Všechno to úžasné, co udělalo z Brna to super studentské město je pryč stejně rychle, jako se to objevilo. Trvalo to rok a půl. A bylo to skvělé. Možná je načase jít dál.

Vážně začínám uvažovat o přestěhování. Přišla mi s mrknutím očí nabídka nastěhovat se do bytu... tedy bytu... Říkají tomu doupě. Je to byt se zahradou, sice trochu víc na kraji Brna, ovšem s výjimečným kouzlem. Bydlí tam pětice bláznů, kreativců, vegetariánů, zvířomilů, hudebníků, malířů a tvořičů všeho bláznivého. Bohužel jsem zaváhala. Dost mě to mrzí.

Náš byt, a nebylo to bytem ale společností v něm, se mi stal útočištěm, konečně domovem. A teď už se zase necítím doma ani tady. Mám to snad v krvi, že se můj život vždycky nějak rozpoltí. Nikdy jsem ještě něměla domov, kde bych se tak cítila a nic, opravdu nic mi nechybělo. Vždycky jsem tak nějak žila na více místech zároveň. A asi se toho nikdy nezbavím.

Mám docela depresi. Z práce, ze života který se točí dokola v přesném systému práce-spánek-práce... Nic víc, nic míň. Život se nějak vytratil. Už měsíce jsem nesáhla na štětce ani tužku, týdny jsem si nepřečetla dobrou knihu,... všechny moje koníčky a plány se nějak zasekly. A to, že cesta do Barmy zkolabovala taky, mě jen dorazilo. Nic nebude. A obávám se, že když nebude Barma teď, tak už nebude žádná taková expedice asi nikdy. Uzavřu se do nudného šedého všedního života.

Nevím, jestli je to jen nedostatkem slunce, nebo je všechno vážně až tak špatné, ale je mi mizerně...