Září 2013

Potápění v podzimu

28. září 2013 v 19:27 | The eternal sattva |  Everyday life an ordinary Sattva
Občas ulítávám na blbostech....


A úplně nejčastěji ulítávám na blbostech, kterým říkáme chlapi...

Stála jsem na zastávce a přes tenisky se mi přehnala hromádka podzimního listí. Jeden přiblblý úsměv na rtech a vzpomínka co se prožene hlavou stejně rychle jako to listí po zemi. Já, Letadlo a listopad. Miluju podzim. Miluju procházky po parcích plných barev. Byla jsem tehdy nemocná. Bolely mě ledviny, přišla jsem z práce a stěžovala si mu, jak mě štve, že nemůžu jít ani ven. Naložila jsem se do vany a on během pěti minut přiběhl za mnou. A když já nemůžu ven, musí podzim za mnou. Nasypal mi na hlavu obrovskou náruč listí, skočil oblečený za mnou do vany a tak jsme se v té zlaté záplavě potápěli spolu.

"Napustím vanu, pára zatmění
Buď a nebe
Smyjeme vinu, stará smutnění
Buď a nebe
Z okna se budem dívat, kam nebe letí
Buď a nebe
Vždyť spolu nejsme na století"

Tyhle jeho blázniviny mi fakt chybí. Chybí mi to spojení dospělého chlapa s dětským nadšením pro věc. Možná mi chybí tak trochu on, celý... takový jaký byl tehdy, na začátku. Ne takový jaký je teď. Bohužel.


Člověk si fakt musí počkat, třeba i pár let, na tu chvíli, kdy se přežene to zlé a v hlavě se začne vyplavovat to dobré. Všechny ty hromady smíchu i totální zamilovanosti. Tehdy byl přesně to, co jsem potřebovala. A vždycky ho budu tak trochu milovat :) Tak třeba to nakonec není taková ta klasická tragická láska. Třeba to tak prostě jen mělo být :)


Epilog dnešního nejsluníčkovějšího dne :D Bleh :-/

18. září 2013 v 17:05 | The eternal sattva |  Everyday life an ordinary Sattva
Upřímně... přiznejme si to... někdo "tam nahoře" (nebo dole?) mě nemá rád. Bude mi dvaadvacet a můj život opravdu stojí za ... No víc jak za tři tečky určitě ne! :D

...aneb:

Vyhodili mě ze školy. Podruhé. Tentokrát mě to sere mnohem víc. Bavilo mě to. A ještě víc mě sere, že mě vyhodili kvůli předmětu, který byl pro nás povinný a od tohoto semestru je zrušený. Chápeš? Neudělali z něj předmět volitelný, ani magisterský, prostě ho zrušili. Byl "pro prváky příliš složitý a odborný." Bleh... nemám slov.

Bydlet s bývalým ve stejném bytě je dost na prd, řeknu vám. Chová se jako dítě a na všechno má blbé kecy :D A to já se vážně snažím! Fakt, přísahám. Jenže on řeší detaily totálních kravin. Navíc, ač je to nejvíc hnusná věc na světě, ve mě tenhle člověk absolutně nevyvolává žádnou emoci. Vůbec. Nechápu to. Po dvou letech vztahu. Když potkám Letadlo, podlamují se mi kolena ještě dnes, 2 a půl roku od rozchodu, celou noc pak nespím, vzpomínám a přemýšlím o něm/nás.

Což mi připomíná další věc, kterou mě můj život poslední dobou sere. Začínám mít víc a víc pocit, že právě Letadlo byl ten "pravý." Víte, nesnáším děti. Vážně, mám z nich husí kůži. Ale s ním jsem si i ty děti dokázala představit. Ale chlast je prostě svině a když někdo nechce pomoct, tak mu prostě nepomůžete. Nejsem žádná matka Tereza, abych zasvětila svůj život starání se o jednu alkoholem zmořenou a fetem prolezlou exitenci, i když ji pravděpodobně ještě někde v hloubi duše stále miluju. To radši promarním svůj život sexem s jinými kretény :D

Co se týče hledání jiného záchytného vztahu, který by teoreticky mohl vyjít (takovou teoretickou hodnotu se snažím dát opravdu každému vztahu :D snažím se být nestranná :D) jsem na dně. Zjistila jsem, že chlapy umím balit jen, když jsem zadaná :D Nebo je to prostě jenom Liborem? Když se vedle mě v práci zjeví, mám chuť si vrazit pěstí, abych se vzpamatovala, přestala na něj debilně zírat (ano, už si toho všiml a odměnil mě za to výrazem "co na mě tak čumí?") a řekla aspoň něco, co nebude znít jako první slova neandrtálce "ghzusgh..hehe" :)
No...jo, každopádně to bude Liborem. Třeba K. by mi do té postele nejradši vlezl sám. Díkybohu, že ho stačí odmítnout jedinou větou: "Vypadni, P. je doma!" (Ne, opravdu už s ním nespím...)
A tak vůbec jsem teď strašně... neskutečně trapná a všechny své kamarádky otravuji kecama o Liborovi :D A to jsem si myslela, že v tomhle věku je člověk na platonické lásky už starý :D

Bod čtvrtý - práce. Jednoduše na piču. Z pátrání po inzerátech a odmítavých reakcí už jsem totálně v depresi. A to, že mě na brigádě přeřadili na úplně jinou halu, kde není ani na koho stupidně koukat, ani komu hladit plešku a nadávat a proboha hlavně ani co dělat, byl opravdu podraz. Asi se příště vyhnu hlučným konfliktům v kanceláři, protože jsem si jistá, že tohle bylo za trest :D

Další body jako to, že H. nám z Maroka veze domů blechy a to, že moje rodina právě řeší totální pičoviny u soudu už asi dále rozpitvávat nebudu.

Ale v podstatě se mám výborně, sluníčko svítí, venku vůůůůbec neprší a vůůůbec nechodím ráno ve 4:50 na bus na brigádu v kulichu a rukavicích. Miluju svůj kulich, ale v půlce září je to i na něj trochu moc...



Mějte se krásně :) A taky něco napište. Potřebuju něco na čtení, teď když už se nemusím učit :D

Mějte slunce v duši, Vaše Já :)


Úchylák

14. září 2013 v 21:31 | The eternal sattva |  Everyday life an ordinary Sattva
Nechala jsem se ukecat na sobotní směnu. Z jednoho prostého důvodu. Vlastně... ze dvou. Ten první asi znáte :D A ten druhý důvod je taky chlap :D Petr (můj bývalý nadřízený). Když někomu řeknu, že mi chyběl, všichni na mě koukají jak na blázna :D Ale fakt mi chyběl. To jak po ránu přijdu do práce, on má ten svůj nešťastný vstávací výraz a já ho pohladím po plešce :D To jak na sebe přes celou halu řveme "Pičo Petře dělej!" "Pičo nemůžu ne!", to že je to větší drbna než všechny ty ženské v celé firmě :D Jeho sexuální vtípky :D Naše pití černého piva "na kozy" atd atd.

A dopadlo to tak, že ten bastard nakonec na tu sobotní směnu nepřišel :D a Libor taktéž... Proč já do té práce vůbec chodím?!! :D :D :D

Navíc ranní cesta v dešti taky nebyla nic moc. Den předtím jsem přišla z odpolední zhruba v 11 večer a ve 4:30 už jsem zase vstávala. Mezitím mě dvakrát vzbudil hluk opilých hloučků z ulice. A najednou, když jdu do práce, je všude liduprázdno a nikde ani noha. Kromě těch dvou za mnou. Vesral se mi pod deštník. Cigán, jak jinak. Nejdřív chtěl jenom cigáro. Pak mi začal vyprávět srdceryvný příběh o tom, jak je sám a nemá ženskou. Ptal se mě jestli jsem zadaná. Lhala jsem jako o závod. Pak mi ještě víc srdceryvně řekl, že má malé péro a zeptal se mě co si o takových chlapech myslím, že mě by to přece vůbec nemuselo vadit, když jsem tak hubená. "Ale vždyť i s malým kašpárkem jde hrát velké divadlo, co myslíš?" V miliontině sekundy jsem si rozmyslela odpálkovat ho nějakou hláškou o tom, že takhle to nefunguje a že my ženy máme rády, když v těch kalhotách něco je :D Proletělo mi hlavou jenom: "Drž hubu, nebo tě tady někde za ty blbé kecy killne!!!" A tak jsem držela hubu a krok :D A on ten krok držel taky, a ve chvíli ho i napadlo dát mi ruku na zadek. Chvíli kolem mě stepoval i na zastávce a já už se vážně modlila ať už jsem proboha v práci a živá... jaký to paradox :D Naštěstí absťák po cigáru zvítězil, on odtáhl somrovat jinam a na zastávku se konečně sešlo pár lidí.


Víte, nejsem tak dlouho sama. Bude to pět měsíců. Ale znám lidi, kteří vám už po dvou dnech od rozchodu budou říkat, jak jim chybí, že je někdo čeká doma, že se nemají ke komu přitulit v posteli nebo si s někým popovídat. Nic z toho mi doopravdy nechybí. Ale v tuhle chvíli, kdy jsem měla fakt strach, mi chyběl ten pocit, že se mám na koho obrátit. Vždycky za mnou stál nějaký chlap, který byl ochotný se kvůli mě prát. Jasně, i teď bych ho mezi kamarády našla. I H. mě jednou bránil, když se semlela taková jistá nepříjemnost. Ale to není totéž.

Dospíváme? Neřekla bych... aneb Libore, kde to vázne?! :)

8. září 2013 v 14:54 | The eternal sattva |  Everyday life an ordinary Sattva
Náš brněnský byt je takový pulzující svět sám pro sebe :) O to víc je děsivé být tady sama. Někteří jsou na "dovolené", ostatní spolubydlící se buď od minulého bytu ještě pořádně nenastěhovali nebo jsou s blonckou...ehm :D

Být tady sám je vážně děsivé. Nádherný starý secesní dům plný vrzajících podlah a jiných zvuků. Kromě těch, které vyluzuju já od včerejší půlnoci při zvracení do kýblu... (Ono je nakonec asi i dobře, že tu nikdo není :D) Kéž by to bylo z chlastu. Ale není. Kdo ví, možná to bylo další zkažené maso z Albertu, nebo nervy ze zkoušky, nebo... na tu poslední možnost snad radši ani nechci myslet... ("Můj milý K., asi máme problém. Měl bys své blondýně oznámit, že budeš otcem... ale, že ona do toho jaksi nezapadá." :D Bože, úplně si to umím představit - pevně doufám, že je to jenom hysterie způsobená dehydratací, tím, že jsem už 20 hodin nic nejedla a tím, že na blog.cz je zrovna téma týdne potrat :D

Přišlo by mi docela smutné, kdyby taková situace přišla zrovna ve chvíli, kdy mě to s K. absolutně přestalo bavit :D Je to s ním až nechutně jednoduché. Kde jsou ty časy, kdy se před tím musel aspoň přiměřeně opít a stejně byl neskutečně nervózní :D Teď je mu všechno jedno. Že je střízlivý, že o nás někdo na bytě bude vědět i to, že má přítelkyni. Jediný pohled na mě, když jdu v triku a spoďárách ze sprchy mu stačí k tomu, aby večer skončil v mojí posteli... a to je vážně tak trochu nuda :D


Upřímně si myslím, že už jsem tak nějak přešla tu porozchodovou dobu (okej, vím, že je to hnusné, ale s tímhle rozchodem jsem se prostě i po dvou letech vztahu vypořádala kurňa rychle), a běhěm prázdnin jsem si stihla trochu užít trochu toho nezávazného života, takže už je možná načase vyhlížet něco vážného... (tak kde to vázne, Libore! :D :D :D)

Tak uvidíme jak to se mnou dopadne. Momentálně se nejvíc obávám návratu domů. To je pro mě asi největší strašák. Těžko bych si u našich zvykala na jejich pravidla, zvlášť po tomhle "nezřízeném" životě v Brně :D Že to klapne se školou už jsem asi přestala věřit. Asi to jde vidět z toho, že píšu na blog, místo abych si po stotřicáté přečetla těch 2 382 stran, které by mě teoreticky měly dostat přes tu podělanou zkoušku do třetího semestru :D Zdá se mi, že to beru až moc optimisticky (já starý depresák), ale možná to je taky jen nějaká šoková reakce :D a zhroucení přijde až pak :D Ale, asi je mi to v tuhle chvíli tak nějak fuk. Děje se kolem mě v tuhle chvíli tisíc horších věcí. Tak jen doufám, že se najde nějaká práce tady v Brně.


Tak vůbec se to teď nějak láme. Dospíváme? Neřekla bych. Jen nás do toho asi nutí okolnosti. Slečna M. po návratu na konci září nastupuje jako slušný člověk do opravdové práce v novinách (už nebudou žádné donášky masa z KFC :( :D), to samé K., který doteď "pracoval" doma, byl nucen najít si opravdovou práci se vším, co k tomu patří, včetně vstávání. H. se od té doby, co jsem ho poznala změnil z toho co nechodí ani do školy ani do práce a spí 14-16 hodin denně na toho, co vstává v 6, jde do práce, přijde večer v 6, jde na přednášku a ještě nás večer lanaří na pivo a když my usínáme, on ještě kouká na filmy (asi si za ty první dva prospané roky na právech naspal hromadu hodin dopředu :D). Ale jsou tu i tací, které finanční stránka věci nemusí vůbec zajímat, že... (nepřekvapuje mě ani trochu, že jsou to zrovna dva jediní jedináčci u nás na bytě).

A co já? Kéž bych to věděla. I když představa vrátit se po roce zase zpátky do práce, už mi nepřijde tak děsivá jako dřív. Ale možná je tohle smíření se situací špatně... asi bych měla začít brát drogy nebo tak něco :D :D :D

Něco, aneb už zase!

6. září 2013 v 1:01 | The eternal sattva |  Everyday life an ordinary Sattva
Něco, co Vám ještě netrhá žíly - Do zkoušky zbývají 4 dny.

Něco, co Vás tak trochu naštve - V kuchyni je tolik bordelu, že to ani mravenci nestíhají odnést.

Něco, co Vás rozesmutní - H. a slečna M. mi zítra na celé září odlétají do Maroka. Bude tu vesmírná nuda.

Něco, co Vás rozesměje - Přiznání kluků: "Potrebuji slecnu, ktera me bude milovat. A kourit mi pero." (Až na to péro souhlasím, moje řeč :D)

Něco, co Vás nepotěší - Vstávat ve 4:30 RÁNO.

Něco, co Vám vykouzlí úsměv na rtech i v 5 hodin ráno - Libor :)

Něco, co den v práci udělá o milion procent snesitelnější - Prostě ... Libor.



Aneb... asi jsem se zamilovala :) :) :) Zase.

A nakonec:
Něco, co Vám zaručeně zkazí den - ON o tom nemá ani páru...

Good night :)