Srpen 2013

Rozlučka se svobodou

25. srpna 2013 v 14:08 | The eternal sattva |  Everyday life an ordinary Sattva
Není nic lepšího, než když vás u vaší postele v 7 ráno vzbudí cizí chlap s tím, že se chce seznámit a lehnout si k vám :D

"Dobrý den, slečno! Já jsem Keby, mohu si přilehnout?"
"Ne! Nemám ráda lidi a v 7 ráno se rozhodně s nikým neseznamuju."

O dvě hodiny později v kuchyni:
"Dobré ráno, slečno! Náhodou vypadáte milá :) Nechcete párek? A už jste viděla pterodaktilí porno?" :D

Aneb jak jsem se seznámila se všemi deseti H. kamarády, kteří se během dopoledne vytrousili ze všech místností našeho bytu, ve stejných tričkách, s jmény na zádech (což mi usnadňuje situaci, jména si zásadně nepamatuju). Trička byla vyrobena na počest rozlučkové párty chlápka spícího chvíli na zemi vedle mé postele, konající se minulý večer po brněnských strip barech :D Tím započal opravdu kouzelný den :) plný náhledů na to, jak to ve skutečnosti na rozlučkách tohoto typu vypadá :D (Ne, že bych si to neuměla živě představit :D)

1.) ožrat se už cestou vlakem do Brna (díkybohu, když si přinesli věci na byt, byly jsme já i slečna M. v práci :D)
2.) jít do rezervovaného steak baru, přežrat se a totálně zrušit během dvou hodin
3.) první odpadlíci blijí na záchodech na zrcadla
4.) přichází na řadu tatarák
5.) další odpadlík zvrací uprostřed náměstí Svobody a opravdu odpadá, bere klíče a jde domů kde se neslyšně uloží na gauč
6.) návštěva dalšího podniku, výběr je jednoduchý: "Mají tam pivo? - Tak jo."
7.) Ztráta prvního člena tlupy, vyjímečně to nebyl Bini. Bini by se aspoň našel, je jako pes a vrací se na místo počátku činu :D Tohoto, zvaného Honza už nikdo neviděl.
8.) Návštěva diskotéky, balení pipinek na baru, panáky, panáky, panáky, panáky...
9.) Prvnímu členovi ("říkejte mi stojan" se začíná stýskat po své milé (samozřejmě, pokud by to někoho bláhového napadlo, není to ženich!), volá jí, odchází se slovy "seru na to, jdu na vlak, určitě mě teď doma podvádí mrcha prašivá", za dvě minuty když zjistí svou totální dezorientaci v cizím městě se vrací k baru se slovy "seru na to, panáky! Ne ne... flašku morgena!"
10.) Před minutou se mu stýskalo, teď je ožralý jak sviňa, nemůže ani chodit a stojí opřený o zábradlí s očima vzhůru. Kolem něj tančí nějaká "roštěnka." Pak ho chytne a od té doby ho kluci už neviděli.
11.) Po flašce morgena odpadá náš milý H. a společně s jedním dalším kolegou se vracejí domů. Nemají klíče. Má je někdo kdo spí u nás na gauči o komž nevíme. Má vypnutý telefon a tak H. volá slečně M. Vzbudí mě jejich hovor:
"Ty si chceš jenom povídat, nebo něco potřebuješ? - Ne, odemknout ti fakt nejdu, seru na tebe."
Pak zvoní telefon mě, jdu mu hodit klíče a teprve když si jdu zpátky lehnout, všimnu si postavy na gauči :D docela jsem se lekla.
12.) Následuje jediné možné východisko - návštěva bordelu nebo strip baru. Našli strip bar. Po objednání prvního drinku se vracejí k bankomatu. Hromadně.
13.) Kupují ženichovi lesbishow
14.) Dámy jej vláčného, nasáklého alkoholem a skoro spícího svléknou do trenek, položí na podium a začnou na něm "rajtovat"
15.) jeho budoucí paní nemusí mít strach, není šance, že by se mu postavil :D
16.) všichni čumí s vyvalenýma bulvama, jen Mira si kupuje dvě soukromá čísla v "kumbálku"... jeho celková útrata za tento večer činila 8 tisíc :D
17.) lesbishow končí, ženich obchází všechny své kamarády se slovy "čuchni mi k rukám, cítíš tu kundu?!"
18.) čeká se na Miru
19.) přicházejí na řadu historky o stojanovi a jeho návštěvě bordelu, kdy se ho slečna zeptala, jestli už bude, požádal ji, ať mu radši donese kafe
20.) je před sedmou ráno a nastává velkolepý návrat domů, zombie táhnoucí městem proti všem těm lidem, kteří jdou do práce
21.) laťka klesá čím dál níž, pánové se ptají "chceš si zapíchat" už i stařenek, které se ženou před kaufland
22.) návštěva obchodu pro zakoupení lahváčů, ženich se ptá postarší paní za kasou, zda si nechce čichnout k jeho rukám, že je z nich nádherně cítit kunda
23.) velkolepý příchod domů, těla se ukládají na všechna volná místa v bytě a okamžitě "umírají"
24.) Na ženicha a jednoho dalšího nezbylo místo ani na matracích, ani na gaučích, ani na postelích ani na lehátku s Homerem Simpsonem, vtrhávají do našeho pokoje a pokoušejí se seznamovat. Když to nevyjde, lehnout si na volnou postel slečny A. Pokoj se okamžitě naplní lihovými výpary.
25.) Do ticha se ozve "Nebylo by lepší, kdybychom si fakt lehli tady k holkám?"
Z našich postelí se ozve jednohlasné NE :D a tak se pánové snaží uvelebit. "Keby, ty se vůbec neumíš tulit, musíš se přitulit, ať se tu vlezeme!"
26.) O dvě hodiny později vstávají a slézají se za mnou do kuchyně, představují se a začínají si navzájem vyprávět tyhle historky od začátku
27.) Vejdu do koupelny, dveře byly pootevřené, koho by napadlo, že je obsazeno. Ve vaně stojí jeden, sprchuje se a u toho chčije, vedle u umyvadla druhý zvrací, pohled k nezaplacení :D
28.) následuje pořízení několika fotek pro budoucí paní - fotek ženicha tulícího se s kamarádem na posteli slečny A.
29.) hromadné vaření zabíjáckého kafe, cesta pro pivo, druhá cesta pro pivo
30.) návrat ztraceného stojana
"Byla krásná. Normálně si mě odvlekla domů. Ráno jsem měl výčitky, že jsem podvedl Jůlinu, tak jsem ji ojel ještě jednou. A co vy? Jak jste pokračovali včera?"
"Byli jsme v bordelu a na lesbishow."
"Cože?! Doprdele... a já se celou noc zahazuju s nějakou špínou!!!"
:D

atd atd. :D Prostě exkurze do deseti různých mužských mozků :D Miluju tyhle dny :D


Just fucking awesome!!! ...aneb koncert System of a Down

19. srpna 2013 v 15:31 | The eternal sattva |  Everyday life an ordinary Sattva
Tohle nejsou zrovna ty nejlepší prázdniny v mém životě. Všechno je nějak zkurveně špatně. Jediné dva světlé body byla H. chata a koncert SOAD minulý týden. Na druhou stranu, aspoň to opravdu stálo za to :) Takže po minulém depresivním článku něco pozitivního :D

Strašně jsem se na to těšila. Lístek jsem měla koupený hned v první hodině, kdy se začaly prodávat. Zase jeden z těch splněných snů. Dokonce jsem to brala tak vážně, že jsem se kvůli tomu dokopala k očnímu a začala nosit kontaktní čočky. Nechutná to záležitost :D Ale díky tomu jsem HO viděla...
Užila bych si to milionkrát víc s někým jiným, nebo s více lidma. Nakonec jsem tam jela jen s Ex. Bylo to maličko divné. Ale nějak jsme to zvládli, těmi opatrnými ale přátelskými hovory.
První kapelu jsem nestihla díky tomu, že se opět projevila moje životní smůla a u vchodu mi řekli, že můj lístek je neplatný. V tu chvíli jsem nebyla daleko od psychického zhroucení a totální histerie, řeknu vám :D Naštěstí se to nakonec vyřešilo a milý securiťák mě protáhl dovnitř :)
Přetrpěla jsem druhou kapelu (irská hudba nasáklá whiskey a harmonikou není zrovna moje parketa), i jako třetí hrající NOFX. V mých mladých punkáčských létech jsem je měla docela ráda, ale to co předváděli tady... Od urážek metalistů, přes přímé urážky fanoušků SOAD až po urážky namířené na lidi s downovým syndromem... totálně jsem nechápala a když odešli z podia, myslím, že jsem nebyla jediná kdo si konečně oddechl.

A pak to přišlo. Po chvíli čekání, houstnoucí atmosféře, několika výtržnících spacifikovaných duchaplnými securiťáky to přišlo. Když se do tmy rozeznělo Aerials, spadla jsem do totálního tranzu, ze kterého mě probral až rozcházející se dav po skončení koncertu. Opravdu splněný sen. Strašně se mi líbil i přístup lidí kolem mě. Našli se zase, jako na každém koncertě, "pogaři"-provokatéři. Ale ostatní lidi si ten koncert chtěli prostě užít a vždycky je vypískali a vyhodili z davu. Bomba.
Docela jsem se bála, že budu zklamaná, protože TOHLE přece není možné uzpívat, ještě k tomu celý koncert v kuse. Ale Serj byl opravdu neskutečný a zvládl to. Nechápu. Stejně tak Daron. Hlavně to jak při Needles učil dav refrén...


Pull the tapeworm out of your ass, hey...

:D přeložte si to sami :D
Bylo to vážně neskutečné. Úplně si pamatuju, jak ve druhé minutě Lost in Hollywood začal Serj zpívat vokály, mi projel mráz po zádech. Prostě jedno velké ÁÁÁÁÁCH... Miluju je.

Zvlášť to Suite-Pee 4:30 je super :)

Po koncertě následovaly 4 hodiny bezcílného bloumání po noční Praze. A když jsme hodinu před odjezdem vlaku přišli na nádraží, vypadalo to tam jako zombie land :D Všude spící lidi v černém oblečení. Když se začaly trousit skupinky japonských turistů a fotit si je, dost mě to rozesmálo. Musí si myslet, že naše ekonomika opravdu upadá, když tady máme hromady mladých bezdomovců :D

Nejhorší nápad, jaký jsem mohla mít, bylo jít po tomhle všem a příjezdu o půl 8 ráno do Brna ještě do práce a celý den tam trpět :D

Každopádně to byl opravdu zážitek. Just fucking awesome SOAD! Bylo neskutečné vidět je naživo, ještě k tomu v Praze. Když jsem v 8. třídě na základce slyšela jejich tvorbu poprvé, uhranuli mě. A zůstalo mi to doteď. A tak se mi po dlouhých osmi letech konečně podařilo vidět tuhle srdcovou záležitos na živo :)

Čelní srážka s lidskou zlobou

18. srpna 2013 v 20:26 | The eternal sattva |  Everyday life an ordinary Sattva
Minulost má tu úžasnou schopnost Vás dohnat, když to nejméně čekáte. Zdálo se to jako uzavřená etapa. Ale víte jak to chodí... vždycky se najde nějaký zmrd...

Byl součástí party. Někteří ho měli rádi, jiným byl prostě fuk. Byla jsem jediná s negativním názorem. A znova jsem se po letech utvrdila v tom, že se v lidech nemýlím.
On sám o sobě tvrdil, že je Tomášův nejlepší kámoš. Nikdy jsem nepochopila proč se Tomáš zahazoval s takovou sračkou. Proč měl potřebu se s tímhle člověkem vídat. Dělal blbosti už tehdy. Už tehdy jsem ho nemohla vystát. A už tehdy jsem mu do očí přede všemi řekla svůj názor. Síla davu mi však dala najevo, že jej musím akceptovat. Tehdy ho snad omlouvali slovy, že je to prostě puberťák...
Když jsem se s ním tehdy (bože...je to už vážně dlouho, roky) nechtěla vyspat, pár měsíců mi ze života dělal peklo. Než dostal od svého "nejlepšího kamaráda" přes držku. Pak se stáhl. Před pár týdny to začalo nanovo. Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít svého vlastního stalkera. Všem lidem kolem mě to přijde neskutečně vtipné. Z jeho pokusů kontaktovat mě je mi na blití. Rozdíl je v tom, že teď už mě nemá kdo chránit.

Asi by mi to bylo úplně jedno. V ignorování lidí jsem vážně dost dobrá. Bez známky jakékoli emoce jsem si jej postupně zablokovala na facu, emailu, telefonu, skypu i na icq, které vlastně ani nepoužívám. Adresu v Brně doufám nezná. Pravdou však je, že přišly i chvíle, kdy jsem se ho začala vážně bát. Poslední zprávy před zablokováním už nebyly vůbec úsměvné. A když jsem se minulý týden vracela v 11 večer z práce podél setmělého parku, neměla jsem dobrý pocit z člověka, který za mnou šel. Ale možná jsem taky paranoidní.


Faktem je, že mi to přišlo jako moc velká blbost na to, abych to hlásila na policii. Do té doby, než jsem se dozvěděla, čím moje ignorace vygradovala.
Nechodím na hřbitovy. Kromě jednoho rodinného hrobu, kam mě vždycky přinutí jít naši. Na ty ostatní ne. Pohřbila jsem příliš mnoho přátel, a existují miliony jiných a lepších míst a věcí, jakými si je můžu připomenout. Nebýt MOnči, asi bych se to nedozvěděla nikdy. Na Tomášův hrob totiž nikdo nechodí. Jeho otec ho zavrhl, jeho máma leží vedle něj. Jeho prarodiče už zemřeli, až na babičku, která je tak senilní, že ani netuší, že nějakého vnuka měla. Jen Monča tam chodí. Jednou za rok, když "má" její na stejném hřbitově pohřbená máma narozeniny.

Ani mi nevolala. Ví, že bych jí to asi ani nezvedla. Neviděly jsme se roky a jedna druhé jsme nechyběly. Napsala mi smsku. "Někdo rozkopal T. hrob."
Nechápala jsem to, hyenismus. Když jsem jí pak volala, byla strašně naštvaná, zrovna odcházela od policajtů. A v půlce toho rozhovoru jsme se obě zasekly. "Myslíš, že to byl on?" Nemusela jsem nic říkat... vůbec nic.

Poslala mi fotku. Nestála jsem o ni. Neříkám, že jsem schvalovala to, jakým způsobem ho pohřbili. Ta obrovská tunová nepropustná žulová deska, přes celý hrob ve mě vzbuzovala hrůzu. Vím, že takhle by si to on nepřál. To ale nedává žádné zkurvené hyeně právo, aby to všechno zničil, rozlmlátil, poškrábal, vyvrátil náhorobek...

Nechtěla jsem se s ním nijak kontaktovat. Aspoň jsem se s Mončou sešla, když mu volala a ptala se ho na to. Nejdřív zapíral, předstíral. Když ale zjistil, že sedím u telefonu taky, najednou obrátil. Tolik nenávisti v hlase. Nevím proč. Co jsem mu udělala. Co mu udělal Tomáš? V telefonu jsem uslyšela to jeho typické ironické odfrknutí a po chvilce ticha říká: "Poslal bych jí fotku, jak na ten zkurvený hrob chčiju, ale to by mě nesměla mít všude bloklého..." V tu chvíli mi bylo opravdu na zvracení. Kde se taková zloba v lidech bere? Nejvíc bolí to, že nemáme jak to dokázat. Zlo vítězí...

Nemám sílu se s tím poprat. Všechno mi přijde těžší, než když jsem byla mladší. Čím dál častěji všechny životní kopance prostě přejdu s koleny pod bradou a apatyckým výrazem ve tváři. Život se nějak vytrácí...

Ve starých kolejích

8. srpna 2013 v 12:47 | The eternal sattva |  Everyday life an ordinary Sattva
Některé věci se vrací do starých kolejí.

Večer u jukeboxu a noc v prázdném pokoji, zatímco na stole shnilé jahody ve skleničkách nasávají bublinky z bohemky a slečna M. s totálně nenápadným opileckým dusotem rozrazí dveře ke klukům do pokoje a svalí se k H. do postele. Do tmy pak už jde slyšet jet "šeptání" "Myslíš, že K. spí? :D
Chudák K. Když jsme se dopoledne sešli na balkóně, dělala jsem si z něj srandu, že se měl provokativně zvednout a odkráčet s peřinou pod jednou a polštářem pod druhou paží :D Zasmáli jsme se tomu, a bylo to tady zase. Hromada narážek, rozhovor o bloncce, vtipkování na téma ždímání naší pračky.
"No... veď aj tak sem mal dneska v planu prát."
"No to abys začal, ždímat to začne až tak za hodinu a něco..."
"Hmm...to abych si pospíšil..."
Nestihl tu pračku ani zapnout :D zatímco tam rval hromady svých reklamních triček ve kterých se doma potlouká, přejížděla jsem mu po zádech kostkou ledu. A pak už to šlo tak nějak samo :)
Aneb opravdu vše ve starých kolejích :D


Bylo by moc špatné chtít, aby to takhle nějaký ten rok zůstalo? :D Nic neřešit... opravdu nic.

Kolem mě je hromada známých, kteří řeší všechny ty vztahové blbosti jako je nová kolegyně z práce, kamarádka se kterou přítel tráví více času, nebo přítelova spolubydlící na bytě. Jen žárlivost. Nic víc. Všude kolem. Trhá jim to žíly. Jako mě, když jsem byla mladší, naivnější, a s Letadlem. Není lepší pocit než vědět, že někdo spí s někým, s kým jste spali taky (a co si budeme říkat, určitě ještě někdy spát budete :D) a s čistým svědomím říct, že vám to ani trochu nevadí. Že je vám to úplně jedno. Tomu říkám svoboda :)

Btw: Tohle naprosto dokazuje, že to všechno mezi náma všema je tím bytem. Prostě za to může ten byt :D tenhle i ten předtím :D Jak jinak vysvětlíte, že na chatě se vůbec nic nedělo celé 4 dny :D A sotva se vrátíme tak ... pořád něco :D