Březen 2013

Já už si svůj dětský sen splnila...

16. března 2013 v 16:32 | The eternal sattva |  Everyday life an ordinary Sattva


Když jsem byla mladší, občas jsem přemýšlela, co budu dělat až odejde, až umře. Myslela jsem si, že už nikdy nebudu chtít dalšího psa. Ale tak to není. Byl a vždycky bude ten nejlepší, přesto už teď vím, že až na to budou peníze, tuhle zkušenost si strašně ráda zopakuju. Už teď vím, že si časem pořídím dalšího psa. Bude z útulku. Vlastně si neumím představit život bez psa, rodina by mi bez něj nepřišla úplná. A až jednou budu mít rodinu, chci aby moje děti zažily to co já. Aby měly možnost mít psa, zažít super pocit když poprvé držíte v rukou malé štěně, ten pocit když přijdete domů a on vás splašeně vítá, ten pocit radosti z každé procházky. Nechtěla bych o tohle své děti ošidit. A ani sebe.

Přestože vidět ho stárnout tak strašně bolelo. A přestože hladit tu hebkou srst na tom ztuhlém těle ze kterého už vyprchal život, a pohřbívat jej do ledové země, byla jedna z nejtěžších životních zkušeností, nikdy bych toho, že jsem měla psa, nelitovala. Nebylo v životě moc lidí, kteří by mi dali tolik co on.

Nostalgicky se dívám na fotky. Byl tady s námi téměř patnáct let a je tady všude přítomný. Byl součástí toho všeho, co jsme byli a co jsme prožili. Součástí nejhezčího dětství, puberty i dospělosti.

A až budu po škole pracovat, snad tady v Brně, a bydlet "dospěle" bez hromady spolubydlících, budu mít parťáka z útulku. Protože já už svůj dětský sen mít štěně zažila. A teď můžu pomoct některému z těch nechtěných k jeho štěstí. Doufám.


Největší lásce svého života
Sattva

Co teď s tím...?

2. března 2013 v 23:09 | The eternal sattva |  Everyday life an ordinary Sattva
Člověk si, i když někdy nerad, uvědomuje všechny životní paradoxy. Cítit se veselý, i když je v bezvýchodné situaci. Stejně jako mít naivně krásný a romantický motiv bílých tulipánů na blogu, přestože se cítí jako největší mrcha.

Nejsem nováček. Můj předchozí blog se živil články z mého života po více než 5 let. Ale bylo třeba změnit prostředí. V reálném životě to dělám poměrně často a tak není divu, že i na blogu k tomu muselo dojít. A to hlavně z jednoho prostého důvodu.


Životní období se lámou, osudy lidí se střetávají a zase rozcházejí. S mým nynějším přítelem jsem se seznámila před více než dvěma lety. Šílené psychické vypětí v předchozím vztahu a veliké sympatie k nové tváři, plné energie a zájmu... slovo dalo slovo. Následoval vztah začínající dříve, než skončil ten před ním. Rozchod byl jednou z nejemotivnějších událostí mého života. Milovala jsem toho chlapa do poslední vteřiny. Ale v tom vztahu se prostě nedalo žít. Následovalo období, kdy se ve vás pere pocit viny, deprese z toho, že jste někomu zničily představy o společném životě, a do toho totální zamilovanost, která to všechno, co mělo proběhnout, nepřirozeně tlumí. A tak, přestože ty dva roky byly krásné, mě to nakonec dohnalo.

Ona ta porozchodová depka má něco do sebe. Vyprchá to z vás sice bolestně, ale postupně a tak nějak... úplně. Časem. Já tenhle čas přeskočila. Nejspíš právě to má vliv na to, jak rychle z toho dalšího vztahu vyprchala veškerá energie. Najednou stojíte před zrcadlem a ptáte se sama sebe, kde je ta chyba. A uvedomíte si, že si nedokážete představit budoucnost s tímhle člověkem a vlastně jste se o to ani nikdy nepokusila. Byl náplastí na bolavou duši. Je příliš hodný a hodní chlapi to mají v životě strašně těžké.

Na druhou stranu se vám v hlavě rojí jediné - už nikdy se s žádným chlapem nebudu rozcházet. Znova už ne. Raději ze sebe udělat takovou megeru, že ho naženu do náruče jiné, kde bude šťastnější, a nakonec odkopne on mě. Jenže... není až příliš hodný? Nechal by se, nebo by jenom seděl na kraji postele a koukal na mě těma obříma psíma očima a ptal se stále do kola celé dlouhé roky co udělal špatně? Toho se bojím.

A mysl si to řeší po svém. A pak to v kombinaci s alkoholem dopadá zle. Dopadá to tak, že máte kamaráda. Kamarád je velmi sympatický. A zatímco s drahým se pohádáte a on se naštvaně učí doma na zkoušku, vy jdete za kamarádem. Opijete se, líbáte se, ve tři ráno vyrazíte do hospody. Po cestě blbnete, házíte se do sněhu, vypadáte jako pár. A tak na den svatého valentýna v pět ráno skončíte v tmavém koutu usínající hospody, kde kamarádovi pod stolem uděláte dobře. Pravé valentýnské rande.

Realita, která bolí, a přesto těší. Ty výmluvné pohledy, úsměvy a narážky. Nikdy bych tohohle kluka nechtěla do vztahu. Ale je to prostě chemie. Vidím, jak se postupně s věkem mění můj názor na nevěru a dřív nemyslitelný "otevřený vztah"
se teď stává jediným snem. Je mi s tím mým dobře, ráda se k němu každý večer vracím, ráda pro něj vařím, ráda s ním debatuju do rána o blbostech... ale prostě se asi potřebuju vyblbnout. Tak co teď s tím? Je to špatná telenovela...

Přes to všechno se cítím dobře, jako vážně dobře. Je to zvláštní. Asi předbíhám dopředu. Cítím se svobodně, přestože svobodná nejsem. Cítím, že něco dokážu, přestože to ještě stále nepřišlo. Cítím, že si jednou splním svý sny, i když na to zrovna teď asi není nejlepší doba. Tak uvidíme :)